DEMO - Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně - KinoK
Socha Krista
Dominantou interiéru je majestátní socha Krista s otevřenou náručí a zářícím srdcem, obklopená plamennou svatozáří zvanou mandorla. Tato mandorla – svatozář obepínající celé tělo – je v křesťanské ikonografii vyhrazena pouze Kristu a Panně Marii a symbolizuje jejich bezhříšnost: Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, nikdy nehřešil, zatímco Panna Maria byla od hříchu uchráněna Boží milostí. Socha pochází z roku 1934, měří tři metry, je vyřezaná z lipového dřeva, částečně pozlacená, a stejně jako dalších šest soch na čelní stěně ji vytvořil sochař Damián Pešan.
Okna kostela
Okna kostela, vytvořená podle návrhu Karla Svolinského, zdobí opakující se symboly s hlubokým významem. Najdeme zde hořící srdce jako vyjádření Kristovy lásky, hřeby připomínající jeho utrpení, fénixe jako obraz zmrtvýchvstání a motivy klasů s hrozny a rybami. Klasy a hrozny symbolizují chléb a víno, které se při mši svaté proměňují v Kristovo tělo a krev – eucharistii. Ryba, která se střídá s těmito motivy, byla tajným znamením prvních křesťanů v dobách pronásledování před rokem 313, kdy císař Konstantin vydal edikt milánský, který křesťanství legalizoval. Slovo „ryba“ v řečtině – ichthys – je zároveň akronymem vyznání víry: I = Iésús = Ježíš CH = Christós = Kristus TH = Theú = Boží Y = Hyios = Syn S = Sótér = Spasitel
Pieta
Za každou uloupenou svobodu je nutno přiznat se k odpovědnosti. Sejmout z kříže Ježíšovo mrtvé tělo, to není nic těžkého. Ale jak je dát matce? Jak se jí podívat do očí? Jak utěšit její trpící srdce? Vždyť také já jsem z ní udělal bolestnou matku. Stojím tedy dnes pokorně pod křížem a celou naději upírám na Ježíše, abych uslyšel: Synu, to je tvá Matka. Matko, to je tvůj syn. Jedině taková naděje mi dá dojít ke vzkříšení. Sousoší je kolorovaným sádrovým odlitkem piety z náhrobku Jiřího Rückla na vyšehradském hřbitově od Hanuše Folkmana.
Socha svatého Kryštofa
Socha svatého Kryštofa, vytesaná z istrijského leštěného mramoru, je dílem sochaře Bedřicha Stefana. Světec je zobrazen v podživotní velikosti, jak kráčí s oběma rukama opřenýma o sukovici. Na jeho levém rameni sedí malý Ježíšek, kterého podle legendy Kryštof přenesl přes rozbouřenou řeku – symbol služby, víry a nesení tíhy světa.
4. zastavení: Ježíš se setkává se svou Matkou
Na křížové cestě plné bolesti a ponížení se Ježíš setkává s Marií. Pohled, který si vymění, je plný tiché lásky, soucitu a sdíleného utrpení. Matka se drží pevně rukou žen, které ji podpírají, ale její srdce je zlomené. V této chvíli jsou naplněna slova z proroctví Simeonova– i její duší pronikl meč bolesti. Přesto stojí blízko, věrná až do konce.
5. zastavení: Šimon z Kyrény pomáhá nést kříž
Ježíš je vyčerpán a vojáci donucují kolemjdoucího Šimona z Kyrény, aby mu pomohl s těžkým křížem. Šimon zprvu váhá, ale nakonec přistupuje a podkládá rameno pod dřevo utrpení. V této scéně se skrývá poselství, že Kristův kříž není jen jeho – každý z nás je zván, aby na sebe vzal svůj díl, aby jej nesl s ním a kvůli druhým.
6. zastavení: Veronika podává Ježíšovi roušku
Uprostřed davu a násilí vystupuje Veronika, žena odvážného srdce. Přistupuje k Ježíši a podává mu šátek, aby si otřel tvář. Gesto soucitu, které se zdá malé, má velikou sílu. Ježíšova podoba se podle tradice otiskla do látky jako znamení, že láska nezůstane bez odezvy. Veronika učí, že i v temnotě lze přinášet světlo laskavosti.
7. zastavení: Ježíš padá podruhé
Ježíš znovu klesá k zemi, vysílený bolestí a tíhou kříže. Vojáci ho táhnou a pobízejí k dalším krokům, ale jeho tělo už sotva nese váhu. Tento druhý pád připomíná, jak těžké je znovu vstát, když člověk opakovaně zakouší slabost. Ježíš však nevzdává cestu lásky a znovu se zvedá, aby naplnil své poslání.
8. zastavení: Ježíš potkává jeruzalémské ženy
Uprostřed davu se k Ježíši obracejí ženy, které nad ním pláčou. Nepláčou z nenávisti ani strachu, ale ze soucitu. Ježíš se k nim obrací a říká: „Neplačte nade mnou, ale nad sebou a nad svými dětmi.“ Jeho slova nejsou výčitkou, ale výzvou k obrácení. I ve chvíli bolesti zůstává Ježíš učitelem, který myslí na druhé.
9. zastavení: Ježíš padá potřetí
Ježíš je téměř u cíle, ale jeho tělo už nemá sílu. Padá potřetí a tentokrát zcela vyčerpán. Vojáci ho bezohledně pobízejí dál. Tento pád je obrazem krajní lidské slabosti, ale i nezdolnosti ducha. Ježíš se nevzdává, vstává z prachu, protože ví, že jeho oběť má smysl. V každém dalším kroku nese naši naději.
10. zastavení: Ježíš je zbaven šatů
Na vrcholu Kalvárie vojáci strhávají z Ježíše šaty. Nejenže tím zraňují jeho tělo pokryté ranami, ale zbavují ho i posledního zbytku důstojnosti. Ježíš stojí nahý před světem, pokořený, ale odevzdaný. Tato chvíle ukazuje úplné vydání sebe samého. Nic si nenechává, všechno dává.
11. zastavení: Ježíš je přibit na kříž
Ježíš leží na zemi, ruce natažené a připravené k ukřižování. Vojáci mu bez slitování zatloukají hřeby do dlaní a nohou. Bolest je nesmírná, ale Ježíš neodporuje. Přijímá i tuto poslední urážku v tichosti. V pozadí přihlížejí lidé, někteří soucítí, jiní zůstávají lhostejní. V této chvíli se kříž stává oltářem oběti, z něhož vyrůstá naděje pro celý svět.
Socha Dobrého pastýře
Dílo Bedřicha Stefana bylo na průčelí kostela osazeno v r. 1950. Toto zpodobení Krista, který o sobě řekl: „Já jsem dobrý pastýř“, patří mezi nejstarší, známe je již z dob prvních křesťanů.
Socha Orantky
Starokřesťanský symbol ženy s pozdviženýma rukama představuje modlící se církev. I tuto plastiku zhotovil Bedřich Stefan v r. 1971.
Socha Madony
Ne zcela dokončená plastika Madony s Děťátkem byla nad hlavní vchod kostela umístěna až v r. 1983, rok po smrti jejího autora Bedřicha Stefana.
